Představy ranní nespavosti

22. července 2014 v 18:38 | Pomeranč |  Má tvorba
Kapky dopadají na zamlžené okno a já mžourám vzhůru. Pokoj se začíná nejistě rozjasňovat namodralým světlem, které se lomí v něžném dešti. Nespím a ani jsem tu noc nespala. Hledím do šedavé zdi a přemýšlím. O minulosti, přítomnosti, budoucnosti - s tebou. Chci, aby jsi tam byl, v těch etapách mého života. Aby jsi teď v tý posteli ležel mně po boku, jednou rukou mě objímal a druhou si hrál s mými vlasy. Ale zatím tu nejsi. Zatím tu jsem jen já, sama se utápím v představě tvých nekonečně modrých očích, čirých a jasných, jasnějších než kterákoli hvězda na noční obloze. Chci rukou vjet do tvých vlasů a přitáhnout si tě k sobě, chci se ti oddat, chci být tvou. Vím, že nejspíš nikdy nebudu. Nevybereš si mne, jen půjdeš vždy okolo a já budu vzduch. Vzduch nasáklý pláčem a láskou, copak sis toho už nevšiml? Ne. Proto tu teď taky ležím sama. Marním čas psaním tohoto textu. Marním čas civěním do šedé zdi. Marním čas pláčem, výčitkami a bolestí. Proč jen nemohu vidět do tvé mysli, chci znát tvé city, ke komu jsou vázány a zda-li jsem mezi těmi lidmi i já. Mnu si oči a potlačuju slzy, teď na ně fakt nemám náladu. Batikovaná obloha se rozpíná a mění se, jako by chtěla pohltit můj svět. V mém světě jsi ty, a pokud ta obloha pohltí tebe... nechci již dál přemýšlet. Po chvíli přivírám víčka, konečně usínám. V tu chvíli kdy Slunce vychází za obzorem, už spím. Ale i ve snech se stále topím v tvých modrých očích.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama